Ve středověku vládli českým zemím králové – někteří zanechali stopu jen v našich dějinách, jiní formovali celou Evropu.
Vše začalo Přemyslovci: Vratislav II. jako první český král, Přemysl Otakar I. jako první dědičný, a poté „král železný a zlatý“ – Přemysl Otakar II., jehož moc sahala až k moři. Následovala éra Lucemburků, korunovaná vládou Karla IV., jednoho z největších evropských panovníků. Po něm přichází složité období s Zikmundem „Liškou ryšavou“ a následně se na trůnu střídají Jagellonci, Habsburkové i další dynastie.
České dějiny jsou bohaté a fascinující. Spolek Průvod králů vám je přináší naživo.
Přemyslovci byli první česká knížecí a královská dynastie (tzv. odnepaměti až do 4. srpna 1306). Byli jedinou původem českou panovnickou dynastií. Osobou krále Václava III. vymřel rod po meči a královská linie se po několika letech bojů o následnictví přenesla skrze sňatek Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským na lucemburskou dynastii.
V českých zemích nadále (s výjimkou Jiřího z Poděbrad) vládli již jen panovníci s původem mimo domácí rody, nicméně vesměs šlo o potomky Přemyslovců v nepřímých liniích.
Název rodu „Přemyslovci“ začal používat až v 19. století obrozenec a historik František Palacký. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani tak ve své době nazýváni nebyli.
Český kníže Vratislav II. , byl jako Vratislav I. (Wratislaus Primus Rex) prvním českým králem.
Titul českého krále obdržel na dvorském sjezdu v Mohuči od císaře Jindřicha IV. za své věrné služby (ovšem jen pro svoji osobu). Jeho třicetiletá vláda byla ve znamení růstu prestiže a moci českého státu.
Český kníže a druhý český král, vnuk Vratislava I. Titul českého krále obdržel 11. ledna 1158 na říšském sněmu v Řezně od císaře Friodricha Barbarossy za podporu na císařské výpravě do Polska a proti severoitalským svobodným městům. Vladislavova vláda přinesla českým zemím rozkvět. Přicházejí řády premonstrátů a cisterciánů, později i johanitů a je založena řada klášterů.
První český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky. Vládl jako český kníže od roku 1192 a později jako král od roku 1198. Roku 1212 podařilo získat pro české země Zlatou bulu sicilskou, která zajistila dědičný královský titul a privilegia pro české panovníky. Jeho vláda znamenala upevnění panovnické moci, posílení státu a zapojení českých zemí do říšské politiky.
Byl druhorozený syn Přemysla l. Otakara. Byl zvaný Jednooký. Pokračoval v upevňování královské moci a kolonizaci pohraničních oblastí. Za jeho vlády došlo k rozvoji měst a posílení šlechty, ale také k obranným bojům proti mongolským vpádům roku 1241.
Měl přídomek Král železný a zlatý, byl synem krále Václava I. Svou mocí i ambicemi výrazně přesáhl hranice království – ovládl rozsáhlá území od Baltu po Jadran a stal se jedním z nejmocnějších panovníků střední Evropy. Podporoval zakládání měst, rozvoj obchodu i těžbu stříbra, čímž přispěl k hospodářskému rozkvětu země. Nakonec padl roku 1278 v bitvě na Moravském poli.
Na český trůn nastoupil jako dítě a zpočátku vládl pod vlivem poručníků, ale postupně se z něj stal schopný a ambiciózní panovník. Za jeho vlády došlo k velkému hospodářskému rozmachu, zejména díky těžbě stříbra v Kutné Hoře, kde nechal zavést slavný mincovní zákon a ražbu pražského groše. Získal také polskou korunu a připravil půdu pro ovládnutí Uher, čímž se české království stalo významnou středoevropskou mocností.
Jeho vláda trvala pouhý rok a byla poznamenána nejistotou a nedostatkem zkušeností. Ač byl formálně také králem polským a uherským, reálnou moc v těchto zemích nikdy pevně neuchopil. Jeho mladý věk, neklidná doba a neschopnost udržet rozsáhlé dědictví po otci ho oslabily a než stihl vyrazit na tažení do Polska, byl v roce 1306 v Olomouci záhadně zavražděn. Jeho smrtí vymřel rod Přemyslovců po meči a český trůn se ocitl v nejistotě, která otevřela dveře zápasům o moc a nástup nových dynastií.
Po vymření rodu Přemyslovců po meči roku 1306 nastalo v českých zemích období politické nejistoty a bojů o trůn. Nejprve byl českými stavy zvolen králem Jindřich Korutanský, jehož vláda však byla velice krátká. Roku 1306 římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský dosadil na český trůn svého syna Rudolfa, který se pokusil prosadit vliv své dynastie. Byl zavražděn dříve, než český trůn fakticky získal. Období se tak vyznačuje mocenským vakuem, zápasy šlechtických rodů a hledáním nového legitimního panovníka, což nakonec vedlo k nástupu Jana Lucemburského v roce 1310.
Byl tyrolský hrabě, kraňský markrabě, titulární polský král a český král. Jako jediný byl na trůnu 2x.
Poté, co roku 1305 zemřel Václav II. a roku 1306 byl v Olomouci zavražděn jeho syn Václav III., vymřel po hlavní vládnoucí linii rod Přemyslovců. Česká šlechta do Čech proto povolala Jindřicha Korutanského, který byl díky svému manželství s Annou Přemyslovnou zvolen novým českým králem.
Přezdívaný “král kaše“. Prý z důvodu šetřivosti, ale spíše kvůli zažívacím potížím. Oženil se s vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou. Novým českým králem byl sice zvolen Jindřich Korutanský, ale římský král Albrecht I. Habsburský České království prohlásil za odumřelé léno spadlé na říši a spolu se svým synem Rudolfem vpadl do Čech a podplacením českých pánů se jim podařilo vypudit Jindřicha z Čech. Zemřel při tažení proti odbojným českým pánům.
Když v roce 1307 Rudolf zemřel, na český trůn byl opět povolán Jindřich Korutanský. České koruny se však nevzdali ani Habsburkové. Albrecht Habsburský se svým druhým synem Fridrichem Sličným ještě roku 1307 s říšským vojskem vpadl do Čech. Menhardovsko-habsburskou válku v roce 1308 ukončilo Albrechtovo zavraždění. Fridrich Sličný s Jindřichem následně uzavřel mír a vzdal se svých nároků na českou korunu.
Roku 1308 je lucemburský hrabě Jindřich VII. Lucemburský zvolen králem v římskoněmecké říši a 1312 je korunován císařem. Jeho syn Jan (Johann) Lucemburský usedá po svatbě s s Eliškou Přemyslovnou roku 1310 na český trůn a stává se českým králem, čímž spojil lucemburský rod s přemyslovským dědictvím. Jan, přezdívaný „král cizinec“, se více věnoval evropské politice než českým záležitostem, ale jeho syn Karel IV. pozvedl české země na vrchol středověké slávy. Karel IV. byl nejen českým králem, ale i císařem Svaté říše římské, a z Prahy učinil centrum říše. Po něm vládli jeho synové Václav IV. a Zikmund Lucemburský, jejichž vláda už byla poznamenána vnitřními rozpory a náboženským napětím. Dynastie vymřela po meči smrtí Zikmunda roku 1437.
Zvaný též “Slepý”, „král cizinec“, případně Jan Český. Vládl českému království díky svatbě s Elišku Přemyslovnu, čímž si zajistil nárok na trůn. Většinu života však trávil mimo Čechy, věnoval se evropské diplomacii a válečnictví. Přesto upevnil postavení českého krále v evropské politice. Zemřel roku 1346, již slepý, v bitvě u Kresčaku, hrdě bojující po boku francouzského krále – jeho smrt se stala symbolem rytířské cti. Připisuje se mu slavná věta: „Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“
Byl synem Johanna Lucemburského, postupně měl 4 manželky a s nimi celkem 11 dětí. Byl to nejvýznamnější český panovník a císař svaté Říše římské. Také římsko-německý král, Lucemburský hrabě, Lombardský a Burgundský král a dokonce Moravský markrabě. Za jeho éry dosáhlo České království vrcholu své slávy. Z Prahy učinil srdce říše – založil Nové Město, Karlovu univerzitu a nechal postavit Karlštejn. Jeho vláda je právem označována jako zlatý věk českých dějin. Za naší doby se tituluje “Otec vlasti”.
Syn Karla IV., na trůn nastoupil jako 17 letý, a i když zdědil mocné postavení, nedokázal udržet stabilitu ani v říši, ani doma. Jeho vládu provázely spory s církví, šlechtou i vlastním bratrem Zikmundem, a za jeho vlády se prohlubovala společenská nespokojenost, která později vyústila v husitské hnutí. Přesto vládl 41 let – do té doby nejdéle vládnoucí český král.
Byl rovněž synem Karla lV, polorodným bratrem Václava lV. Vládl v bouřlivé době husitských válek. Snažil se obnovit královskou autoritu a potlačit husitské povstání, ale jeho neúčinné tažení a časté neúspěchy vedly k dlouhotrvajícímu konfliktu a rozdělení země. Zemřel bez mužského potomka, čímž ukončil lucemburskou dynastii na českém trůně. V Uhrách vládl neuvěřitelných 50 let. Dodnes není doceněný. V nedávné minulosti dostal přezdívku “Liška ryšavá”.
Vláda Albrechta II. a Ladislava Pohrobka představuje krátkou, ale turbulentní habsburskou epizodu v pohusitských Čechách. Albrecht II. se sice stal prvním Habsburkem na českém trůnu, ale jeho panování trvalo pouhý rok, během kterého čelil silnému odporu husitské šlechty a nestihl upevnit svou moc před předčasnou smrtí na vojenském tažení.
Jeho syn Ladislav Pohrobek, narozený až po otcově smrti, byl po většinu života spíše politickým symbolem než aktivním vládcem. Během jeho nezletilosti se země nacházela v období faktického bezvládí a následné správy Jiřího z Poděbrad, který v Čechách udržoval náboženský smír. Ladislavova náhlá smrt ukončila naděje na brzkou habsburskou dominanci a otevřela cestu k unikátní volbě „husitského krále“ – Jiřího z Poděbrad.
Byl zetěm Zikmunda Lucemburského, který mu byl od 7 let poručníkem. Jeho vláda byla poznamenaná nedůvěrou české šlechty a napětím mezi katolíky a utrakvisty. Přestože byl formálně uznán králem, jeho skutečný vliv byl slabý a většinu času strávil mimo Čechy. Zemřel náhle během tažení proti Turkům, aniž by stihl v zemi upevnit svou moc, a jeho smrt zanechala trůn opět bez pevného vládce. Vládl velmi krátce a až po jeho smrti se mu narodil syn Ladislav.
Narodil až po smrti svého otce Albrechta II., proto přídomek Pohrobek. Stal se českým králem jako dítě. Dlouho za něj vládli zástupci (Zemský sněm) a později jako Zemský správce Jiřík z Poděbrad a Kunštátu. Jeho vláda byla krátká, bez skutečného vlivu na řízení země. Vstoupil do dějin spíše tragicky – zemřel náhle ve svých 17 letech, údajně na leukémii, krátce poté, co byl zasnouben s dcerou francouzského krále. Jeho smrtí vymřela mladá větev Habsburků a znovu se otevřel boj o český trůn.
Období dvojvládí mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem (1469–1471) bylo napjatou dobou vnitřního rozkolu v českém království, kdy část katolické šlechty odmítla husitského krále Jiřího a zvolila uherského krále Matyáše Korvína za „protipanovníka“. Matyáš obsadil Moravu, Slezsko a Lužici, zatímco Jiří si udržel kontrolu nad Čechami a Prahou. Království se tak fakticky rozdělilo na dvě části s vlastními centry moci, což vedlo k vleklým válkám a politickému chaosu. Jiří se snažil konflikt řešit diplomaticky, ale zemřel v roce 1471 dříve, než mohl situaci vyřešit, a boj o jednotu země přešel na jeho nástupce Vladislava Jagellonského.
Byl jediný českým králem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Vládl v zemích Koruny České od svého zvolení českou šlechtou roku 1458 do roku 1469, dále pak až do své smrti v roce 1471 však udržel faktickou vládu pouze v Čechách. Byl nazýván „husitským králem“ nebo též „králem dvojího lidu“. Snažil se smířit katolíky a utrakvisty a prosazoval náboženskou snášenlivost, čímž si vysloužil odpor papeže a části šlechty. Byl schopným diplomatem a správcem – jeho plán na mírovou unii evropských panovníků byl na svou dobu výjimečně pokrokový.
Roku 1469 byl katolickou částí českých a moravských stavů zvolen českým vzdorokrálem proti Jiřímu z Poděbrad. Pozdější dohoda s Vladislavem Jagiellem (1479) znamenala, že si rozdělili pravomoci a Vladislav vládl pouze v Čechách, Matyáš na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny.
Jagellonci vládli v Čechách od roku 1471 do roku 1526 a jejich éra byla obdobím relativního klidu, ale i postupného oslabování královské moci na úkor šlechty. Vladislav II. i jeho syn Ludvík Jagellonský čelili složitému vyvažování mezi katolíky a utrakvisty, a přestože se jim podařilo udržet mír a sjednotit české země, nedokázali prosadit silnější centrální vládu. Vladislav se později usadil v Uhrách a českou politiku ovlivňoval z dálky, stejně jako Ludvík. Ten tragicky zahynul v bitvě u Mohacse roku 1526, čímž vymřeli Jagellonci po meči a otevřela se cesta Habsburkům na český trůn.
České království bylo navzdory ustanovením Karla lV. o své nedělitelnosti rozpolceno. Titulu český král užívali dva panovníci: Vladislav II. Jagiello a Matyas Hunyady „Korvín“. Po smrti Matyáše byl Vladislav Jagiello zvolen v roce 1490 také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo do Budína. V Čechách vládl 45 let. Nejvýznamnější památkou na jeho dobu je Vladislavský sál na Pražském hradě. Jeho éra tak znamenala postupné zeslabení panovnické moci, ale i období bez velkých konfliktů.
Vládl od svých 10 let, pobýval převážně v Budíně. Vláda byla poznamenaná slábnoucí královskou mocí, vzestupem šlechty a hrozbou osmanské expanze. V Čechách získal vliv nejvyšší purkrabí českého království Zdeněk Lev z Rožmitálu, který byl de facto zástupcem krále v době jeho nepřítomnosti, popř. nejvyšší hofmistr Vilém II. Z Pernštejna. Zahynul v bitvě u Mohacse proti Osmanům v roce 1526.
